| Filmy | Knihy |

,,The door is locked."

8. ledna 2015 v 20:52 | Кристина Ж. |  Filmové chvilky
,,A long time ago, in the underground realm, where there are no lies or pain, there lived a Princess who dreamed of the human world. She dreamed of blue skies, soft breeze, and sunshine. One day, eluding her keepers, the Princess escaped. Once outside, the brightness blinded her and erased every trace of the past from her memory. She forgot who she was and where she came from. Her body suffered cold, sickness, and pain. Eventually, she died. However, her father, the King, always knew that the Princess' soul would return, perhaps in another body, in another place, at another time. And he would wait for her, until he drew his last breath, until the world stopped turning..."

Vím, že bych neměla krást ze studovny cizí hrnky, ale dělám to. Možná proto, že se prostě bojím přinést si svůj vlastní. Že mi ho někdo ukradne. Že mi ho někdo roztříská. Každopádně jsem tady - dobrovolně ve škole dávno po tom, co šli všihni ostatní domů. Sedím v lavici na místě, kam bych si nikdy jindy dobrovolně nesedla, piju ostružinový čaj, dívám se na El Laberinto del Fauno a je mi zatracená zima. Vlastně ani nevím, co bych o Faunově labyrintu řekla. Vlastně nechci ani tak mluvit o něm. Chci jen zaznamenat tenhle den. Chci, abych nezapomněla že 8. ledna 2015 jsem po třetí viděla Faunův labyrint, a že jsem se při krutých scénách usmívala, a že jsem pila cizí čaj z cizího hrnku a že mi byla zima a že jsem se cítila šťastně. Že Faunův labyrint miluju. Že miluju filmy.



Vlastně nevím, proč jsem do filmového klubu nikdy nechodila. Málo lidí, kteří jsou zticha a koukají na film a nespoilerují a po filmu nemají přílišnou kuráž rozjet nějakou diskuzi. Dokonalé. Tam bych mohla jakš takš zapadnout. Zdá se. Nevím. Někdy mám pocit, že s lidmi se stejnými zájmy vycházím ještě hůř než s těmi, kteří mají zájmy naprosto odlišné. Nemohu je v případě konfliktu urazit tím, co je jim milé a to je nebezpečné. Vlastně se mezi nimi cítím vrcholně ohroženě. Kdybych narazila na člověka, který miluje španělské filmy stejně jako já, nejspíše bych ho vynesla v zubech. Prostě nesnesu když někdo miluje stejné věci stejně fanaticky jako já (asi je teď už konečně pochopitelné, proč nevěřím na spřízněné duše). Jsem vážně ráda, že jsem se dnes nenaštvala a nemusela od nikoho poslouchat, že El Laberinto del Fauno je nejlepší film na světě (jak ostatní mají lidé ve zvyku říkat na téměř jakýkoliv film, který zrovna zhlédnou). A to jediné co mohu dělat je, že budu ze své protijaderné ulity sledovat plátno a dělat, že jsem jediný člověk v místnosti. Přiznávám si, že mi vždy dělá radost, když lidé okolo mě zavírají oči před naturalistickými scénami. Vždy se cítím sama na sebe pyšně když vydržím i pro mě nechutné scény bez mrknutí oka. Jako bych až tehdy měla právo ten film milovat (miluju tu písníčku, která hraje kapitánovi v gramofonu a miliju chvíli, kdy Ophellie obejme fauna.)

,,Many, many years ago in a sad, faraway land, there was an enormous mountain made of rough, black stone. At sunset, on top of that mountain, a magic rose blossomed every night that made whoever plucked it immortal. But no one dared go near it because its thorns were full of poison. Men talked amongst themselves about their fear of death, and pain, but never about the promise of eternal life. And every day, the rose wilted, unable to bequeath its gift to anyone... forgotten and lost at the top of that cold, dark mountain, forever alone, until the end of time."

Kdykoliv se dívám na Faunův labyrint, cítím se strašně malá a naivní a uvědomím si, jak hrozně miluju knihy a svoji vlastní fantazii a své představy a že se ráda cítím jako malé dítě. Na chvíli si dokonce dovolím cítit se zranitelně. Uvědomuju si co všechno mohu prožívat bez toho, aniž bych hnula prstem. Za zavřenýma očima. Ráda zapomínám, kde jsou hranice reality. Ráda zapommínám na to, kdo doopravdy jsem. Uvědomuju si, jak hrozně šťastná jsem sama. Uvědomuju si, že si přeji, aby byl můj život takhle zamlčený a přehlédnutelný. Uvědomuju si, že více nepotřebuju. Jen trochu dětské naivity. Alespoň na chvíli. Protože kdybych mohla žít ve světě plném faunů a bezoček, který ukousávají vílám hlavy, neváhala bych. Protože nejsmutnější je si uvědomit, že jsem už někde v té fázi, kdy věřím, že si Ophelia všechno jen představuje ve své hlavě.

Mimochodem, nechci vám kazit dobré konce, ale napadlo vás někdy, že faun nebyl nikdy doopravdy dobrý, ale že Ophelii manipuloval a přál si ji pouze usmrtit?


,,The door is locked."
,,In that case, make your own door."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Christinka | Web | 24. ledna 2015 v 10:31 | Reagovat

Faunův labyrint jsem včera chtěla shlédnout včera. Do třetice všeho dobrého. Nakonec jsem si nechala zajít chuť krysařem a nechala si jej na horší časy.
Má to v sobě mystiku prastarých legend a jinotaje ve skořábce , když zjistíš že to není film

2 Luné | Web | 28. ledna 2015 v 0:20 | Reagovat

Pohádka v krvi. Krev v pohádce. Děsivost sama. Krásná děsivost.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama