| Filmy | Knihy |

Knižní peklo aneb trable s povinnou četbou.

17. prosince 2014 v 21:03 | Кристина Ж. |  Povinná četba
Obvykle mezi lidmi narazíte na tři tábory. Ten první vřele miluje literární klasiku a bude do vás cpát horem dolem, jak moc je důležité umět odříkat všechny Shakespearovy hry od konce nazpátek a bude schopen vás přesvědčit, že bez Čapka do týdne zemřete strašlivou smrtí a ten druhý si raději prožene kulku hlavou, než aby si k četbě k maturitě vůbec čuchnul. Třetí tábor stojí kdesi na pomezí. Jakožto vášnivý čtenář cítím ke knihám a jejim autorům úctu, na druhou stránku jsem způsobem, kterým škola nutí mladé lidi ke čtení znechucená. Koneckonců, kantorům se občas daří znechutit povinnou četbu dokonce i mě.
Knihy jsou moje všechno. Žiju pro ně, téměř celou svoji prázdninovou výplatu jsem nechala v knihkupectví. Na světě není nic, co bych milovala více než knihy. Jenomže pak se objeví ta ohyzdná chvíle, kdy cítím něco jako...naprostou nenávist ke čtení. Ačkoliv jsem teprve v prváku, povinná četba je jedna z mála věcí, na které mi ve škole záleží a tak jsem slušných pár hodin věnovala nimrání se v kánonu knih a výběru knih k maturitě. Po celou tu dobu jsem se cítila, jako bych seděla mezi kupou cetek a přehrabovala se v nich se slovy: ,,Šunt. Nezajímavé. Přechválené. Šunt. Šunt." Někdy si říkám, co jsem jaké knize provedla, že mě stíhá tohle knižní peklo.
♣ ♣ ♣


Doma si skovávám v krásném zeleném přebalu Vojnu a mír, když mě někdo podaruje ruskou klasikou, skáču radostí do stropu. Obdivuji mnoho spisovatelů, o kterých se ve škole vyučuje. Mám ráda Poea, mám ráda Erbena, mám ráda Baudelaira, mám ráda Londona. Četla jsem spoustu autorů z povinné i doporučené literatury. Těším se jak malý capart na Vánoce, až si přečtu něco od George Orwella nebo Franze Kafky. Jules Verne sestrojil kus mého dětsví. Krysař od Viktora Dyka je jedna z mých nejoblíbenějších knížek. Zkrátka a jednoduše, nesoudím knihu podle století, ve kterém byla napsaná, soudím ji podle obsahu. Přesto se u většiny titulů z povinné četby nemůžu ubránit slovu ,,přeceněné".

Unavují mě lidé s přístupem, že klasické knihy jsou jakési nadknihy. Mezi těmihle ,,nadknihami" se nachází spousta nezáživných knih, které nemají čtenáři příliš co nabídnout. Stejně jako u moderní literatury i u klasické se prostě uplatní třídění: na podpal, blbost, průměr, nadprůměr, mistrovské dílo. Tak to je a bude, žádná kniha se nemůže líbit všem. Tohle dosud mnoho lidí nechápe. Naprosto nerozumím logice většiny češtinářek: je to staré - je to dobré. Popřípadě: je to staré a dlouhé - je to ještě lepší. Ze studentů vyrostou imbecilové, když si to nepřečtou. Zkrátka, prvních půlrok na hodinách středoškolské literatury mě přiměl věnovat knihám jeden velice negativní článek.


Klasika vs. moderní literatura
Někdy mám pocit, že někteří lidé by považovali za hrdelní zločin, kdyby měli přiznat, že by se v moderní literatuře mohla najít (a podle mě i nachází) kniha, která kdejakou klasiku strčí do kapsy. Jenomže co je staré, nemusí být nutně nejlepší. Nepatřím mezi lidi, co by klasikou opovrhovali, ale nebudu si hrát na to, jak hrozivě jsem jí interesována. Většina mě prostě a jednoduše nudila. Na nižším gymnáziu mi bylo docela jednoznačně (a také pravidelně) sdělováno, že moderní literatura je oproti klasice bezvýznamný brak, který nemá vůbec žádnou hodnotu. Ve chvíli, kdy tohle učitelka vypustila z úst u mě nadobro ztratila respekt. Opravdu mě to hluboce urazilo a vnímala jsem to jako pohrdání všemi současnými autory. Nevidím jediný důvod, proč by měla být jedna kniha po obsahové stránce hodnotnější než druhá jen proto, že její autor už pár let prdí do hlíny. Užití archaických slov, kterým dnes nikdo nerozumí, nedělá knihu lepší. Stránka, kterou musíte přečíst 3x, než ji porozumíte nedělá knihu lepší. To, že je kniha napsaná autorem jiné vynikající knihy neznamená, že je kniha dobrá. To že je kniha stará, neznamená, že je dobrá. Což samozřejmě platí i naopak. To, že je knihá nová, neznamené, že je dobrá. Velice směšně na mě působí, že se nevímkdy mezi povinnou četbu dostal Harry Potter. Připadá mi to jako paradox vzhledem k tomu jak učitelé povinnou četbu povyšují nad ostatní a teď mezi ní najdeme takovou ,,fantasy magořinu". Když může být v povinné četbě Harry, proč tam nemůže být Hra o trůny nebo Zaklínač? Naopak se domnívám, že pán J. R. R. Tolkien do povinné četby více než patří (říkám to teď, a řeknu to ještě mnohokrát, u maturity by prostě měl být Silmarillion, tečka). Jenže ne. Tolkien si v povinné četbě nezaslouží mít dvě knížky jako Čapek, Nezval nebo Shakespeare.
To že jste čtenář prostě a jednoduše nikoho nezajímá. Dokud si nepřečtete Hamleta, tak čtenáři vlastně vůbec nejste. Celý život jste četli hovadiny, tak je to.

Literární skvost? Spíše bezcenný brak.
Fakt je, že mnoho knih z povinné četby by spíše než čestné místo v mé knihovničce zaujalo pozici podložky pod rozviklaný stůl. Před dvěma lety jsem četla Iliadu. Jak může mít nějakou literární hodnotu nudný výčet jmen, ještě k tomu natažený na 400 stran? (epický klid si strčte za klobouk, epický klid je akorát synonymum pro smrtící nudu). Shakespere byl pro mě utrpení, ať už dramata, či sonety. Přeslazená nicneříkající slátanina ve stylu: miluji, trpím, miluji trpím, och bože, tahle moc trpím! Při četbě něčeho podobného trpím taky, doslova. Já si teda hodnotné čtivo představuji úplně jinak. Kniha by měla čtenáři něco poskytnout, dodat mu požitky, dojmy, obrazy, představy, pocity. Nikoliv znechucení. Měla by vás nadchnout, měli byste mít během čtení pocit, že tam přímo stojíte a všechno sledujete na vlastní oči. Že všechno pociťujete na vlastní kůži. Pokud tohle kniha neumí, jakou má hodnotu?
Na obrovský zlom jsem narazila asi v 8. třídě, kdy bývá strašně populární tlačit do děcek Nezvala. Pan Nezval mi ukázal, jak se básně psát nemají. Slyšeli jste o rýmech? Nepotkali jste je někde cestou? Nevíte kam se ztratily? Absence rýmů může zde být asi těžko jen jakýsi umělecký záměr. Nezval prostě rýmovat neumí. Neumí dokonce ani dodržovat rytmus. I rozvrzané houpací křeslo dodržuje rytmus lépe. Což o to, napište toho děsu ještě víc! Celou tuhle matlaninu nacpěte do veršů, okořeňte trochou komoušských kecíků, tadá. Otrávení studenti jsou na světě.


Nacpeme do vás tolik literatury, že vám polezou písmenka nosem!
Začne to někde ve školní družině. Matně si pamatuji na chvíli, kdy byl čas vyhrazený na společné aktivity. Dostali jsme na výběr, že můžeme hrát hry, nebo si nechat předčítat Děti z Bullerbynu. Nezáleželo na tom, co jsme si vybrali, předčítalo se pokaždé. Ačkoliv já Děti z Bullerbynu milovala, umím si představit, kolik lidí kvůli té knize už tehdy čtení zavrhlo. Pokračuje to dál, jste na zkladní škola. Je naprosto nezbytné, abyste četli Bílého Tesáka, nebo Toma Sawyera. Už se vám dostal do ruku Erben? Ruku na srdce, učitelka nám ho servírovala tak často, že polovinu básní z Kytice ještě teď vysekám nazpaměť a málem mi tím tu překrásnou sbírku celou zprotivila. Postupujete na vyšší stupeň a čtete si významná literární díla z čítanky. Líbí se vám? Ne? To ale musí. Nikoho nezajímá váš oblíbený autor. Vaše češtinářka je tak sečtělá, že ji stačí přelítnout očima anotaci, a je vám schopná říct, jak moc bezvýznamnou knížku čtete. Hoď to do koše. Na, tady máš Němcovou, tohle si přečti. Tohle ti v životě k něčemu bude.

Úplná perlička přichází na střední. Řekněme, že se vám dosavadní roky podařilo zkousnout, nenechali jste se odradit a i nyní jste nadšený čtenář. Přichází něco, z čeho se vám zvedne žaludek. Představte si, že milujete zvířátka. A teď si představte, že před vámi leží vaše oblíbené zvířátko na pitevním stole. Vy máte v ruce skalpel a váš kantor vás nudí celé to zvířátko rozřezat a hrabat se v jeho vnitřnostech. Jak moc miluješ zvířátka, notak, pověz to. Tohle je vaše láska ke knihám tak, jak ji od vás školství očekává. Vím, že je to opravdu morbidní přirovnání, ale přesně takhle se cítím, když vypracovávám zápis o knize. Musím knihu rozpitvat a odkrýt ji celou až na kost. Nějaký vztah k příběhu, požitek z četby? Ale prosím vás. Jen syrový výklad a bezcitné rypání se v kompozici. Pro tohle se přece knihy nepíší. (Při téhle příležitosti bych zmínila pana Franze Kafku. Jak je známo, tenhle pán psal především pro sebe a odmítal své knihy vydávat. Pěknou řádku let je po smrti a nejspíše se teď obrací v hrobě. Volně k prodeji jsou dokonce jeho soukromé dopisy a dotáhl to dokonce až k maturitní četbě. Považuju to za vrchol neuctivosti.)


V závěru, co se pokouším sdělit. Nesnažím se hanit klasiku, i k té mám úctu a dosud dokonce čtenářský vztah. Kritizuji povyšování klasických knih. Kritizuji to, jak jsou lidi neschopní klasické knihy kritizovat jako všechny ostatní knihy. Kritizuji způsob, jakým jsme o knihách vzděláváni a jak jsme ke čtení vedeni. Když někdo číst nechce, nikdo ho číst prostě nepřinutí. Není nic horšího, než někoho nutit ke čtení. Zpravidla člověk ztrácí zájem o to, k čemu je násilím nucen. Pokusy češtinářů přimět mladé lidi k četbě nečtenáře většinou jen ještě více odradí a naopak v nich vypěstuje odpor. Nic také nemění fakt, že pokud už se najde v povinné četbě něco záživného (a také že najde), rozhodně to patří do knihovny sečtělého čtenáře, ne někoho, kdo se ve světě knih cítí jako zelenáč. Jen si představe člověka, který v životě vlastně ani nedočetl ani čtyřlístek. Opravdu v něm pokusíte lásku ke knihám probudit Puškinem? (Pokud se vám to podaří, smekám) Tudy prostě cesta nevede. Literární klasika dle mého patří do rukou dospělých, případně mezi nadšence o jazykovědy, či vášnivé a sečtělé čtenáře. Mezi dospívající? Pokud je cílem je do budoucna od čtení odradit, tak určitě ano. Každý čtenář ocení jinou knihu. Každá kniha si najde své čtenáře, a v opačném případě je nesmysl snažit se pořád dokola držet historii naživu. Já s tímhle vším prostě nesouhlasím. Povinná četba je mi v současnosti spíš na obtíž a jen mě odtrhuje od knih, o které mám skutečně zájem. Už tak se smiřuji s tím, že nikdy nestihnu přečíst všechny knihy, které chci a teď navrch tohle. No děkuju pěkně.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Háčko | Web | 18. prosince 2014 v 14:51 | Reagovat

Klasika je preceňovaná, a literatúra dneška často podceňovaná. Nie je veľa ľudí, ktorý čítajú, a keď už, názory nemusia byť odlišné. Ten, kto číta menej, sa uspokojí s kadečím. Takáto skupina ľudí sa nazbiera, a vznikne stádo, ktoré značne pohne rebríčkom 'Najčítanejších kníh'. Z toho plynie, že nie všetko čo sa bližší je zlato. Ja klasikou nepohrdám, ale ani sa ňou neunášam. A čo sa týka povinnej literatúry, my sa jej na hodinách  nevenujeme, čo je celkom fajn, no na druhej strane sa potom v tom človek tak či tak bude topiť pred maturitou. A myslím, že ľudia, ktorý vymýšľajú takéto rebríčky, a žijú klasikami, sú znudený, alebo možno len obmedzený. Neviem.

2 Iris V. | E-mail | Web | 21. prosince 2014 v 18:01 | Reagovat

Letos - tedy v kvintě - máme poprvé povinnou četbu. Jsou to čtyři úzké knížečky (a jedna z nich je Krysař, mimochodem). Mám pocit, že jsem jediná ze třídy, komu to nevadí; ostatní naříkají, jaké jsou to všechno voloviny a že to nestihnu přečíst.
Já čtu hodně pomalu a tak si musím dopředu vybírat, co si přečtu, aby mi to bylo výhodné k maturitě, a moje velké štěstí je to, že mé literární zájmy se s knihami k maturitě docela rovnoměrně překrývají. Vlastně v posledních měsících nečtu nic jiného než onu klasickou literaturu. Nemám s tím problém, zatím jsem vše pochopila a z většiny jsem byla nadšena (ale třeba Shakespeara jsem ještě nečetla, na to si dosud netroufám).
Na druhou stranu, nikdy mě nebavilo fantasy a mezi knihami současných autorů se mi špatně vybírá. Možná jen neumím hledat... Řekla bych, že 'problém' je v tom, že ony klasické knihy už prošly pomyslným sítem času, které z nich tu klasiku udělaly. Možná, že za padesát let (nebo klidně i míň) se na seznam povinné četby dostanou tituly jako Hvězdy nám nepřály. Dnes publikuje kdekdo a čas ukáže, kterým dílům ta sláva vydrží.

Jinak, na základce mi nikdo 'moje' knížky nepomlouval. Mohla jsem si psát zápisy do čtenářského deníku třeba o dívčích románech s poníky a čarodějkami, a nikdo mi na to nic neřekl. Babička do nás cpána nebyla, jediná otravná kniha ze základky jsou Lovci mamutů, to byla pro mne hrozná nuda.
Celkově je to hlavně otázka vkusu (například mně se Nezvalovy básně docela líbí). Jsem ráda, žes toto zajímavé téma otevřela, protože by se kolem něj dalo hodně diskutovat. A promiň za tak dlouhý komentář.:-)

3 Кристина Ж. | Web | 21. prosince 2014 v 20:21 | Reagovat

[2]:: Naopak, já za něj moc děkuji! Asi je to hodně o kantorech, dívám se, že u nás je ten přístup zcela jiný. U nás taktéž v kvintě máme povinných knih šest, nicméně si nemůžeme vybrat které a všechny jsou z 18. století, což je pro mě doslova utrpení, jelikož jsem si představovala, že to letos roztočím s Kafkou a Orwellem a možná že naťuknu Hemingwaye. Dokonce jsem si sepsala i knihy, které chci k maturitě přečíst, jenže povinná četba mi nedovoluje se na ně vrhnout hned, musím číst ještě x knih navíc a především o nich vypracovat sáhodlouhé záznamy, což mi přijde naprosto zbytečné a jen mě to odvádí od dalšího čtení.

Samozřejmě, sto lidí sto názorů. Já si s Nezvalem moc nerozuměla, jiní mohou. Neříkám, že je to špatný autor, pro mě pouze nehodnotný. Omlouvám se, jestli jsem tě tím nějak urazila, prošly mi rukou nejméně 4 sbírky a prostě ve mně ani jedna nezanechala (dobrý) dojem. Nejlépe se mi snášel asi Edison, který se mi jakš takš dokonce i zalíbil. Nesnažím se rozdělovat co je dobré a co špatné, pouze vybízím lidi, aby klasiku kritizovali úplně stejně jako všechny ostatní knihy a nesoudili ji pouze podle věhlasu svého jména.. Na druhou stranu, odsoudit ji předčasně je podle mě také hloupost. Myslím si prostě jen, že některé knihy prostě nepatří do rukou každému a žádná kniha nenajde uznání u každého. Je naivní tohle od studentů čekat. Takhle se z lidí čtenáři nestávají. Takhle se tvoří nečtenáři. Láska ke knihám jde jistě posilovat i jinými způsoby. To je to, co mě jako čtenáře trápí nejvíce. Sledovat, jak druzí čtení zavrhují.

4 naoki-keiko | Web | 4. března 2015 v 20:56 | Reagovat

Mě taky děsí jakým způsobem je dnes podávána maturitní četba. Já jsem někde mezi táborem číslo jedna a táborem číslo tři. Klasickou literaturu mám ráda, ale z principu ji nikomu nenutím, protože by to prostě nikoho nezajímalo. Já třeba nemám ráda národní obrozence, Čapek-Chod se prostě nedá.
Ruské klasiky já taky docela ráda, ale asi nejraději Čechova (to Drama na lovu není špatné i když méně známé). Květy zla byla první básnická sbírka, kterou jsem na střední přečetla a nelituji toho.
Jinak Orwella ti jen doporučuji, stejně jako s Kafkou jsem s nimi začala už ve čtrnácti a nelituji. Tedy ke Kafkovi jsem se dál než k Zámku nedostala (stále dva roky rozečtená Proměna).
Krysař mi nic moc nedal, tedy spíš až ten konec, ale tu knihu jsem si nezamilovala.
Jak píšeš, mnoho češtinářek literaturu, která vznikla až po devadesátých letech (a ani to ne) považuje za brak. A přesto v nich je tolik autorů, kteří prostě stojí za to a nemůžeme se seknout někde u Jiráska a spol. jestli chceme aby ten svět někam spěl a my jej měli pochopit.
Antickou literaturu moc nemusím, bohužel naše češtinářka je na ni silně vysazena a ptá se na ni kdykoliv jí to přijde vhod. Problém antické literatury je, že její autoři se stále odkazují kamsi (na bohy, cizí díla, politiky, dnes už neznámé události a hlavně vztahy) takže člověk si pak může připadat jako blbec. Někdy na  ani Báje v podání E. Petišky prostě na některé věci k pochopení nestačí.
Shakespeare tam se musí hledat, protože většinou je to opravdu nuda- dramata patří na prkna divadel, kvůli tomu byla stvořena a číst scénáře je nuda. Jedinou výjimkou pro mně je Titus Andronicus, to se asi nikdy dneska hrát nebude ale je to pěknej masakr O_O až je to podezřelý.
Přesně tu publikaci od Nezvala máme doma, ale já se k ní zatím nedostala, takže mám prozatím štěstí ;), ale zase Wolker je lepší (no, taky trochu jiná doba, ale nevadí)
S tím morbidním přirovnáním s tebou souhlasím, minulý rok v prváku jsem dělala něco podobného. Byli to sice knihy, které nejsou mé nejzamilovanější (například Labyrint světa a ráj srdce, ale byla jsem jediná, kdo měl žaludek jej přečíst do konce, prý jsem drsná), ale hrabat se v některých věcech mi bylo nepříjemné. Naštěstí jsem člověk analyticky založený, co se nespoléhá na city, takže skousnutí zubů mi docela šlo, ale letos budu mít problém, protože jestli se v pitvání objeví někteří mí oblíbenci bude mi to líto je rozřezat, ale co se dá dělat... možná oddělat češtináře.

5 Slečna Tolstojová | Web | 19. března 2015 v 19:25 | Reagovat

Naprosto s tebou souhlasím, úplně ve všem. Především s tím, co říkáš o Kafkovi; jak mu to mohl ten jeho rádoby kamarád udělat?! Kafka jasně řekl, že nechce, aby bylo cokoli, co napsal, zveřejněno a helemese - celý svět se s nadšením probírá jeho nejniternějšími pocity a představami, které mu dost pravděpodobně pomáhaly vyrovnat se se životem. Píšu já depresivní věci, které nedávají smysl? Ano. Chci, aby si je někdo četl? Ovšem že ne.
Ten příklad s pitváním zvířátka je naprosto geniální, smekám před tebou. Nikdy jsem to neuměla tak trefně pojmenovat, ale cítím se stejně. Dělá se mi špatně, když rozebíráme nějaký úryvek v čítance a na jeho základě popisujeme charakter postav, prostředí, autorův styl... hnus. Učitelka tohle vždycky zadává jako úkol na "jedničky zadarmo", pro mě to ale zadarmo rozhodně není. Je to odporné a je mi z toho špatně, z jedné strany přece nevím, o čem kniha je, jaká je.
A to nemluvím o spoilerech. Kolikrát jsem se ve škole dozvěděla o zajímavé knížce, kterou bych si přečetla - a mimochodem, dopadne to takhle! Ugh.
Lidi, kteří nejsou přesvědčeni, že klasiku skutečně číst chtějí, ji nikdy číst nebudou. Lidi, kteří jsou notoričtí nečtenáři přesvědčení, že knihy jsou špatné, jsou v tomto názoru jen utvrzeni. A lidi, kterým se klasika líbí, jsou zoufalí, protože musí pitvat zvířátka. Moc hezky řečeno.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama